Něco mě asi kleplo do hlavy, neboť jsem pojal nápad půjčit si od Holi bicykl a jet na Šumavu zkombinovat cyklistiku s turistikou. Proti tomu nic, jenže já na kole neseděl mnoho let; kdybych tušil, co to přinese v závěru dne mému sedacímu ústrojí... Ale nepředbíhejme. Listopadový den měl být typicky inverzní a taky byl. Ještě za tmy parkuju na Kvildě a pod hvězdnou oblohou dupu do pedálů asfaltku směrem k Bučině, před ní uhnu nahoru do sedla mezi Stráží a jejím jihozápadním vedlejším vrcholkem a tam někde v mlází schovávám kolo. Dál, na německý vrchol Siebensteinkopf (1263m), kde chci sledovat východ slunce, už jdu pěšky. Je krásné ráno, vše vychází podle představ, včetně zubatice Alp na jihu. Paráda! Po hodině kochání a fotografování se vracím zpět, šťastně nacházím kolo, popojedu ke Stráži, nejvyššímu bodu dne, kolo zas mizí do mladých smrčků a já se z vrcholu pohledem do vnitrozemí přesvědčím, že tam dole mají tu hnusnou šedivou oblačnost, nad kterou je mi ctí být a rochnit se ve slunečních paprscích. Nu a pak zase zpět, abych si užil skvělý sjezd na Knížecí Pláně - užívám si výhod velocipédu, neboť co bych šel po asfaltce dobrou hodinu, mám s větrem v uších za sebou během deseti minut. Za Pláněmi si oběhnu pár zapomenutých vrcholků, mezi kterými přejíždím, při hledání vršku Nad Poleckou nádrží (999m) celkem zábavně bloudím, načež se vydávám na trochu delší přejezd kolem Žďáreckého jezírka vzhůru ke Stodůlecké hoře. Tady ve stoupání, které funím pomalu jak stárnoucí hroch, si poprvé říkám, zda to s tím jízdním kolem byl dobrý nápad; nu ale což. Nahoře u Stodůlecké hory je vše vynahrazeno, válím se na loukách v tričku a bos pod modrým nebem, bohatě se nasvačím a vůbec je mi naprosto krásně. Když chci po delší době pokračovat, narazím na asfaltce na automobil. Hned je mi jasné, o co jde; vystupuje mladičká strážkyně parku a s omluvným úsměvem mě vykazuje zpět, že tady není pohyb cyklistům dovolen. Neprotestuji a otáčím to, ale říkám si herdek - já jsem na kole na Šumavě asi po dvaceti letech a hned mám odchyt!? Další mínus pro ten ďábelský dvoukolový přístroj... Sjíždím tedy zpět ke Žďáreckému jezírku, jeho čisté vody lákají ke koupeli, ale nechci milou slečnu pohněvat tím, že mě tu třeba přistihne při dalším porušení návštěvního řádu, tak raději listopadové osvěžení oželím a vyrážím dál. Cyklopřesun je dlouhý a mně začíná docházet, kolik uhodilo; přestávám totiž moci sedět! Zadnice nezvyklá na pravidelné sezení na cyklosedle začíná silně protestovat. Ještě si odskakuji na vedlejší vrchol Vysokého Stolce, naposledy vidím průhledem mezi stromy Alpy, abych pak zase sedl na ten hrozivý stroj a následnou cestu do Kvildy už vyloženě protrpěl. Hrůza! I z kopce jsem už jezdil ve stoje. U Kvildy už bylo celkem dobře, pěšky jsem si došel na jihovýchodní vrchol Orla a zpět, vůlí dorval zbytek na kole k autu a s chutí tu věc uložil do kufru. Den to byl vydařený, v součtu krásných 50km v nohách, ovšem sedělo se mi blbě i v autě. Ještě jsem si alespoň zastavil u Zhůří a v krásném večerním světlu si užil tamní louky a konečně si také vylezl na Huťské hoře na vysílač, aby se mi tajil dech nad večerními výhledy... Skvělé to bylo.

Přidáno: 18.8.2023 --- Fotky: B.

© 2023 PlzDi