Zářijové slunce babího léta láká ven a já se zlákat nechávám. Jedu po práci vstříc třem severním hřebínkům Malého Javoru, kde čeká několik vrcholků na to, až je ošlapu pohorkami. Malé parkoviště, rychlá chůze lesem, kousek po asfaltce, kousek traverzu nad potokem a pak už přímý výstup na hřeben, kde doufám v brzké dosažení prvního kopce. Jenže ouha, hřeben kouše hned v počátcích a nebude to jiné ani později - mladé stromy rostoucí mezi popadanými, skály a šutry, těžká orientace v terénu, který je místy na hranici prostupnosti. Divočina, krása! Jen tedy bude postup pomalejší než jsem myslel. Sem tam se objeví nějaký náznak cesty, rychle však většinou mizí dolů, zatímco já se potřebuju tvrdošíjně držet hřebene. Nejvýživnější je terén kolem vrcholu Sphinx (974m), jenž je druhý v pořadí; po prodrání se k nejvyššímu bodu zjišťuji, že ten tvoří asi 8m vysoká skála. Vylézt jde a pocity jsou euforické, ovšem nemuselo by to tak být všude... Dalšími „štíty” už jsou tisícovky, dva s názvem Hörndl a dva s názvem Hochsätter, což je také nejvyšší bod dne; vše stále lemováno řadou skal a divokým lesem, a to až k pěkné louce Bramersbacher Platz, kde obtíže končí a končí i první ze tří hřebenů. Sbíhám dolů po mohutné lesní cestě, překračuji potůček Steinbach a stoupám na druhý hřeben, o poznání lépe pochozí než ten první. Hostí mě dvě lesní tisícovky, ta druhá pěkně skalní, načež opět kvapím dolů na druhou stranu, překonávám o něco větší potok Sollerbach, chvíli se držím značené trasy, abych nakonec za už večerního slunce stoupal na poslední tisícový vrchol dne, opět krásně skalní a divoký Spitzberg (1058m). Nádhera a rozlučkové pocity, sem se zřejmě už nepodívám... Zbývá lehký třetí hřeben přes dva vršky Sollerbergu a nakonec, už za tmy, sestup k autu. Výtečné odpoledne!

Přidáno: 11.12.2024 --- Fotky: B.

© 2024 PlzDi