Rodinka se vrátila ze severu a inverze stále kralovala naší české kotlině, tudíž nebylo nad čím váhat a vyrazili jsme jednoho dne pěkně hned ráno směr Šumava. Neprostupná šeď nad hlavou nás provázela celou cestu, dokonce i když už jsme stoupali vzhůru, takže jsem začínal být mírně nervózní, nicméně v zatáčkách pod Hojsovkou začínalo prosvítat skrz mlhu slunce a do Hojsovy stráže, našeho výchozího bodu, jsme vjížděli už v hřejivé sluneční září. Krása! Vzali jsme Mílu na skalní vyhlídku v lese nad obcí, pěkně se tam s ním popelili, já si oběhl okolní vršky a po asi hodině a půl jsme naložili pána do kočáru a vydali se přes ves vzhůru k hřebeni Můstku. Dle očekávání a plánu Čenich v kočárku vytuhnul a my mohli v klidu stoupat, kecat a kochat se tou podzimní nádherou. I přesto, že listopad už se přehupoval do své druhé třetiny, nebyl problém stoupat v triku s krátkým rukávem, takové bylo teplo. Mrňous se probudil po necelých dvou hodinách, když už jsme byli nahoře, dali jsme tedy vrchovištní oběd a vydali se směr Prenet. Opět jsem odskočil na dosud nezdolané vedlejší vrcholky a po shledání jsme už jen klesali. Našli jsme pár hřibů, chvílemi trhali borůvky a ostružiny, popobíhali pro pobavení malého sviště s kočárem z kopce, koukali na mravence a dole se vnořili do oslizle tajuplné mlhy, která od dopoledne poněkud stoupla. Na rozhraní dvou světů jsme došli až k autu a vyrazili zas dolů, sice pod tu mlžnou poklici, ale báječně nabití...


Přidáno: 7.1.2025 --- Fotky: B., Lenka

© 2025 PlzDi