Tradiční lednová Šumava nesmí chybět ani v roce 2025, takže vzhůru opět za hranice na německé tisícovky. Ještě za tmy vyrážím z Buchenau vstříc oblasti, která je v zimě skoro celá zakázaná. Nu ale což; kdo se bojí, nesmí do lesa. Malinko mě sice zneklidní dvě fotopasti, které na mě blesknou cestou vzhůru, jenže po čase se zase upokojím. Není důvod, aby mě tu někdo naháněl. Zdlouhavé stoupání neprošlapaným sněhem se vleče a na náladě nepřidává ani beznadějně zatažená obloha, která střídá tmu odcházející noci, nicméně taková byla předpověď - kolem desáté se mají mraky protrhat a předat vládu slunci a azurové obloze. Taková je tedy teorie.
  Zdolávám první vrcholky Hochplattel (1057m) a Scheuereckberg (1193m), na kterém vidím mou další trasu, jsem chvíli na legální půdě, sestupuji k rozcestníku a dále na louku Schachtenhaus a přilehlý vrcholek, na který se už opět nesmí (Schachtenhausenriegel, 1172m). Na cestě zpět okukuji mohutnou opuštěnou chalupu a jsem čím dál nervóznější z počasí. Desátá je dávno pryč a byť se mraky chvílemi trochu prosvětlí, do slibovaného azura to má velmi daleko. Vzdávat to nehodlám, ale jistá mrzutost se mě zvolna zmocňuje, ne že ne. Jezdím přece nahoru proto, abych něco viděl, ne se koupat do šedivé mlhy. Odbočuji z cesty vzhůru k vrcholu Kiesruck (1263m), definitivně mizím z povolené oblasti do míst, která jsou v zimním období zapovězena. Stoupání bez jakékoliv stopy ve sněhu je těžké a zdlouhavé, traverzuju tedy nejdříve k vrcholu Fahnenriegel (1199m), před kterým ve mně malinko hrkne, když narazím na stopy běžkaře - vzhledem k tomu, že den předtím sněžilo a dnes celkem fouká vítr, dá se na nich snadno poznat, že nebudou starší než pár hodin, spíše i méně. Poslední co chci je narazit na německého strážce národního parku, takže mám oči na šťopkách a důkladně koukám kolem sebe. Nicméně štěstí při mě stojí a nikoho nepotkávám. Dojdu kolem poledního konečně na Kiesruck, zklamaný počasím, které je stále šedivé. Na sestupu do sedla s poetickým názvem Kanapee se sice ukáže první nesmělé slunce, ale bude mu ještě chvíli trvat, než skutečně zazáří naplno.
  Mezitím stoupám přes dva vrcholy (Kl. a Gr. Hahnenbogen) až k nejvyšším místům dne, modrá obloha se ukazuje čím dál častěji, mraky se honí a ustupují, načež nahoře na mrazivé pláni zavládne konečně to, co bylo očekáváno o 4h dříve - ukazují se výhledy, slunce tvoří ve sněhu jiskry a obloha září krásnou modří. Euforie se tedy nakonec dostavuje, neboť atmosféra do mrazivého sevření uvězněných plochých vrcholků Distelruck (1304m) a Gfälleiruck (1302m) nemá chybu - vrchol celého dne! Paráda. Klidně bych tu byl i déle, ale túra ještě nekončí, takže ve večerním světle klesám, abych byl chvilku opět na legální půdě na dlouhé krásné louce, ze které ovšem pak zase zmizím na zakázaný hřeben Wiesfleckriegel - Hirschberg. Tam mě čekají zbývající čtyři vrcholky dneška a tam mě také zastihne tma. Počítal jsem s tím, ale přesto je sestup za svitu čelovky zasněženým lesem bez jakékoliv cesty náročný a přiznávám si, že mám dost. Aby ne, bylo to 26km ve sněhu, jen zřídkakdy prošlápnutém. Ovšem stálo to za to!


Přidáno: 24.9.2025 --- Fotky: B.

© 2025 PlzDi