Únorová náhražka za přechod Západných Tater se nerodila lehce, neboť počasí nemělo být dobré v podstatě nikde. Nakonec jsem vyrazil na německou Šumavu, ulovit kupu místních tisícovek v lokalitách, kam se zřejmě ještě někdy podívám, tudíž mi nebude vadit šedivě mlžné počasí. Přesto však při parkování ve Philippsreutu mou mysl ovládá mrzutost, neboť je vyloženě hnusně - mrzne sice a všude je sníh, nicméně mlžný slizký hnus visí zdánlivě jen pár desítek metrů nad zemí, vše se slevá v jednotvárné odstíny šedi a kraj působí depresivně. Co se dá dělat, jdu. První okruh čítá 7 tisícimetrových vrcholů s nejvyšším Sperrbühl (1122m) a zabere mi asi dvě hodiny; následuje přejezd do vsi s krkolomným názvem Mitterfirmiansreut, kde to žije lyžařským ruchem a já stoupám opatrně po okraji sjezdovky i lesem na nejvyšší Almberg (1142m) a jeho dvě děti Alzenberg a Steinkopf, abych pak seběhl do obce Hinterfirmiansreut a z ní na státní hranici na vrch Geisberg. Fascinující bylo, že jižní svah onoho vrchu byl zcela bez sněhu; na to že se psala půlka února... Sbíhám pak po státní hranici ještě přes už český vrchol Pomezní stráň (968m) do bývalé obce Dolní Světlé hory a pak již stoupám zpět k autu do lyžařské obce a stále se ohlížím zpět do temnoty naší vlasti - zatímco zde je vše upravené a z každé stavby i místa je znát nepřetržitá a nepřetržená kontinuita vývoje, pohled k nám je tísnivý i po 35 letech od pádu Železné opony. Jaké to asi muselo být dívat se k nám takhle třeba v roce 1985?
  Následuje přejezd do Bischofsreutu s odskokem ještě na dvě tisícovky (Steinriegel a jeho vedlejší vrcholek), načež nacházím parkování, beru už kompletní bágl a vyrážím za soumraku vzhůru do lesa. Přes dva vedlejší vrcholy přímo nad obcí dosáhnu lesní cesty a mezitím se úplně setmí, takže pokračuju s čelovkou, po asi 1,5km odbočím z cesty a hledám v lese místo na spaní; žádné mi sice není dost dobré, ale nakonec se uložím do nevysoké sněhové pokrývky nedaleko vrcholu Weberberg (1101m). Následujícího mrazivého rána nelze po probuzení dělat nic jiného, než se hýbat pro zahřátí, takže nechávám ležení rozložené, beru jen foťák a mizím na Webergberg a ještě za něj dál. Trochu dokonce zabloudím, ale šťastně odlovím čtyři vrcholky, které tím pádem již nebudu muset řešit odpoledne při návratu, a náležitě prohřátý se vrátím ke spacáku až asi po hodině a půl. Teď teprve přichází snídaně, sytím se dostatečně a pak vzhůru na velký okruh přes celou řadu tisícovek, z nichž nejvyšší Haidel potěší sice rozhlednou, nicméně počasí je stále velmi a velmi nepřívětivé - výhledy sice jsou, ale jen velmi zastřené a šedivé. Sněžné putování je dlouhé a čím delší je, tím více se hlásí o slovo vyčerpání. Kysna na zádech není sice příliš těžká a sněhu je chvílemi jen poprašek, jenže chvílemi je ho naopak až dost a boření po lýtka na síle nepřidává. Zejména dlouhý výstup k poslednímu vrcholku Großer Lichtenberg (1055m) se zdá být nekonečný a do mysli se vkrádá malomyslnost. Nicméně dojdu, na vršku stojím za soumraku a za úplné tmy už vcházím zase zpět do vsi a k autu. Túra veliká, 14 tisícimetrových kopců odloveno jest, ale zbitý jsem jako pes!


Přidáno: 13.11.2025 --- Fotky: B.

© 2025 PlzDi