V noci opět prší a ani ráno nevypadá zprvu úplně nadějně, chytré mobily však zvěstují relativně dobré počasí v čase od 9 do 14 hodin, takže před devátou vyrážíme zase do Mengusovské doliny. Jen chuděra Lenka zůstává a zkouší opět dávat pauzu v teple, aby měla v dalších dnech ještě šanci zapojit se do túr. Předchozí den už jsme pokukovali po krásné pyramidě s názvem Koprovská veža (2250m), tak ji tedy spolu s Giannim a Marťou jdeme zkusit. Počasí žádná sláva, chvílemi mrholí, a když po hodině a čtvrt odbočujeme z modré značky do Satanovy dolinky, není to v krajině malých i ohromných šutrů žádný med, kluzké kameny a cesta samozřejmě nikde žádná. Pinožíme se asi hodinu, až dosáhneme začátku prudkého stoupání, které vede do Nižného koprovského sedla, našeho dílčího cíle. Tady v jednu chvíli vidíme porůznu kolem rozeseto 31 kamzíků. Ano, třicet jedna. Stoupání je namáhavé a zdlouhavé, obzvlášť těsně pod sedlem, kdy se z nakloněné pláně stává strmý travnatý žlab. Dosažení sedla je úlevné jen na chvilku, neboť z jeho druhé strany vane z Hlinské doliny drsný, syrový vítr. Naše další cesta vede po nechráněném hřebeni, takže na sebe okamžitě házíme všechno oblečení, které máme. Stoupáme zprvu na návětrné straně, pak se naštěstí trasa stáčí na druhou stranu hřebene a je lépe, s přibývající výškou však vyvstává nesnáz, které jsme se lehce obávali - sníh. Na prudce skloněných travnatých svazích a při občasném zlézání skalních stupňů nic příjemného. Neradno tady uklouznout! Jdeme opatrně a hodně pomalu. Vrcholu však přecejen dosahujeme a je krásný! Patřičně malý a špičatý, jak se na pravou vežu suší a patří. Zachumláni se fotíme a kocháme, počasí se skutečně zvolna vylepšuje. Nedá se tu však kvůli zimě zdržovat moc dlouho, takže se vydáváme na sestup, který je po sněhové pokrývce a kluzké trávě pochopitelně náročnější než výstup. K tomu nás v jednu chvíli oblaží kratičká sněhová přeháňka, začátek září jako vymalovaný. Po sestupu do sedla nás čeká ještě parádní malý hřebínek, který je po vší námaze jako za odměnu. Jde se po něm snadno, a - vysvitlo nám slunce! Jsme jak očarovaní, skvělá túra a máme i výhled. Bez těžkostí dosahujeme Vyšného Koprovského sedla, které už známe z předchozího dne. Pak už jde vše po značce rychle, popobíháme a vůbec jdeme hodně rychle, aby Lenka nebyla v chatě moc dlouho sama. Dorážíme v jednu hodinu, ve dvě začíná vytrvale pršet a do noci už nepřestane. Jsme klikaři! Odpoledne trávíme kde jinde než chatárském pohostinství, hrajem karty a krafem...
  Další den se ráz počasí se příliš nemění, ráno není kam příliš spěchat. Vyrážíme do malebné Zlomiskové doliny, jejíž střední části dominuje Zlomisková veža (2131m). Kousek od chaty vstupujeme na cestičku, která by se však spíš dala nazývat potokem, mnohahodinový déšť dělá své. Hodinu jdeme dolinou, místy hopkáme po kamenech přes rozlehlé louže a odbočení k našemu cíli se blíží, není však vůbec snadné správně odhadnout, kde vlastně odbočit. Ve spádnici jižního ramene Zlomiskové věže nakonec odbočujeme a opět následuje náročná chůze po malých i velkých kluzkých kamenech, hledání té nejlepší cesty... Sem tam sice směr určují mužíci, ale i tak to zkrátka není chůze po jehličnaté lesní pěšince. Pod západním žlabem naší věže je ohromné strmé suťovisko a právě tím musíme nahoru. Lahůdka. Žlab se sice poněkud výše stává schůdnějším, ale i tak je to šutrovitá otročina. Naštěstí o kousek výš odbočuje žlab travnatější a tudíž příjemnější, který nás vyvede na hranu hřebene. Až nahoru už je to jen kousek s trochou rozvahy snadného lezení. A na vrcholu jsme všichni společně, veliká radost! Opět se nám povedlo i přes nepřízeň počasí podívat na nový štít. Sestupujeme až pod suťovisko, kde svačíme, počasí se dle předpovědi má jen lepšit...


Přidáno: 25.11.2017 --- Fotky: B.

<< předchozí den: Tupá a Koprovský štít

následující den: podvečerní Rysy >>

© 2017 PlzDi