Jako vždy před velkým cílem se nespí moc dobře, budíček ve 3:15 je spíš vysvobozením z převalování. Vařit snídani jdeme na požární schodiště, neboť přeplněná noclehárna pochopitelně něčím jako je kuchyňka nedisponuje. Vstáváme čtyři, já a tři zkušení pardálové, zatímco obě Lenky a Marťa zůstávají v postelích s plánem na nižší a hlavně pozdější cíl. Gianni je dokonalý, servíruje ovesné vločky, čaj, kafe a suchary s paštikou. Luxus! Je potřeba se nadlábnout, na túře se už moc jíst nebude. Dobalujeme, dolaďujeme drobnosti a ve 4:02 se naše kroky rozezní na asfaltu před hotelem. Vykračujeme do tmy, kterou bíle vybarvuje naplno svítící měsíc. Obloha plná hvězd. Nelze si přát lepší počasí na také podujatie. Kolem Velického plesa a Večného dážďa jdeme po značce, je chladno, ale chůze zahřívá. Nad dážďom odbočujeme ze značky vlevo, přeskakujeme potok a po malé pěšince se vydáváme vstříc Hoře. Po chvíli vcházíme do stínu Gerlachu, měsíc se skryl a čelovky přicházejí na řadu. Občas pěšinku v suti ztratíme, ale směr je zřejmý. Později na ni opět narážíme a docházíme na vrchol suťového kužele, kde se začíná ke hvězdám zdvihat ta neskutečná halda skály a kamení. Je 5 hodin. Nastupujeme do Velické próby, téměř kolmého skalního stupně, kterým se výstup zahajuje. Bývaly tu řetězy, ale jsou odstraněné, takže musí stačit pár občasných skob a kramlí a jinak jen chyty a stupy hledané s rozvahou ve svitu čelovky. Ani moc nevadí, že to jdeme za tmy, aspoň člověk v některých místech nevidí zvyšující se hloubku pod námi. Tušení bohatě stačí. Po asi deseti minutách je próba za námi a terén je lehčí, jen neztratit v rozlehlém žlabu ten správný směr. Většinou se dá sledovat vyšlapaná cesta, která je zároveň tou nejbezpečnější, někdy je těch cest ale vícero. Občas se zamotáme do skloněných skalních ploten, to není dobré, protože jsou na nich místa pokrytá sklovitým ledem. Ale jde to dobře, v půl šesté zhasínáme čelovky a čím dál častěji se otáčíme na východ, kde začíná předjitřní obloha rozehrávat své neskutečné barvy. Slunce vyjde po šesté hodině ve výšce asi 2200m a je to okamžik, kdy se zastavíme všichni čtyři a mlčky hledíme k východu. Okamžik, na který se nezapomíná...
  V 6:22 dosahujeme hrany hřebene ve výšce asi 2400m; člověk má pocit, že je skoro vyhráno a přitom opak je pravdou, vrchol je v tu chvíli ještě velmi, velmi daleko. Vidíme ale už trochu i na druhou stranu, zároveň do neskutečné hloubky pod námi i na hřeben Nízkých Tater, vše zalito oranžovým ranním světlem... Jak u vytržení. Teď však začíná to pravé, proč Gerlach není sranda, traverzujeme západní srázy přes spousty žlábků a skalních žeber, hledáme cestu, která je ne vždy zřejmá, hodně se ještě klesá, aby se zase stoupalo a zase klesalo, někde je skála pokrytá ledem, nekde šlapeme přes zbytky sněhu, některá místa jsou obtížná a vyžadují pomoc rukou, zkrátka nic co by člověk dával s prstem v nose. Občas se dělíme, aby jeden z nás našel tu správnou cestu, která nás bezpečně povede zas o kus dál. Jen si udržet klid a rozvahu! A trpělivost, je to tady všechno prostě moc velké a tím i dlouhé. Celé dvě hodiny nám zabere tohle poskakování, zdá se že to nevezme hned tak konce, ale cíl se přece jen blíží a když najednou vpředu jdoucí Gianni křikne "není kam stoupat!", nechce se tomu snad ani věřit... Ale ono jo! V 8:30, po čtrnácti letech snění, se mi plní jeden z největších snů - Gerlachovský štít!
  Počasí je fantastické, takže obdivujeme ten neskutečný výhled; navíc jsme na vrcholu díky brzkému nástupu sami, vychutnáváme tedy majestátní ticho a krásu kolem sebe dlouze a nerušeně. Po necelé hodině už začínají přicházet první skupinky a stejně tak oblačnost, takže není nač čekat, zahajujeme sestup Batizovským žlabem. Je to ještě dlouhé a chvílemi těžké, ale o hodinu a půl později stojíme na bezpečné půdě pod horou a podruhé si podáváme ruce. Nádhera! Pořád se mi tomu nějak nechce věřit, ale je to tak, máme to. Setkáváme se s Lenkou a po Tatranské magistrále, která už je plná hlučných turistů, dojdeme až k hotelu. Jiný svět. Sedáme do bufetu, jídlo, pivo, hodokvas, přichází Marťa i Siltarell... Až do pozdních večerních hodin hýříme, povídáme a užíváme povznesenou náladu, piv je mnoho a dojde i na Tatranský čaj. Na závěr se dá říct snad jen - díky, Tatry!


Přidáno: 6.12.2017 --- Fotky: B.

<< předchozí den: Východná Vysoká

© 2017 PlzDi