Po probuzení lapeme po dechu. Fascinující ranní divadlo převalujících se mraků, které prosvětluje slunce, neskutečná podívaná... Horské chaty jsou sice fajn věc, ale takhle krásné ráno z nich člověk neužije. Čirá krása. Po nezbytných ranních procedurách vyrážíme po hřebeni dál přes lidovými pověrami ověnčené Skriniarky, prý nejtěžší místo v Roháčích. Ale kdepak. Jedno miesto trochu ťažké, jak by řekl Andráši, a to je všechno. Horší místa jsou na hřebeni jinde, ještě si je zanedlouho užijeme. Počasí zatím přeje, je krásné dopoledne, většinou zalité sluncem, mraky se ovšem kupí a úplné azuro zkrátka nebude. Přes Spálenou jdeme dál, další vrchol jménem Pachoľa (2167m) traverzujeme z důvodu úspory času, takže jsme zanedlouho v Baníkovském sedle a z něj funíme na vrchol Baníkova (2178m). Sněhu místy dost a čím dál častěji jdeme v mlze, vrchol nám však dopřává trochu slunečních paprsků. Výhledy ovšem nejsou, hory se halí do mračen. Krásný ostrý hřbet Baníkova je místy slušně exponovaný a dle našeho soudu jsou právě tady těžší místa než na obávaných Skriniarkách, překonáváme je však v klidu a pohodě. Následuje snadný terén na Hrubou kopu (2166m) a pak přechod souvrcholí Tri kopy (2136m), taktéž výživný, s několika místy zajištěnými řetězy. Hustá mlha už mezitím opanovala prostor, jdeme v mraku. Sestup na Smutné sedlo a výstup na Plačlivé (2126m) se vleče, často se brodíme sněhem a chmurné počasí člověku taky nepřidá. Na Plačlivém se alespoň občas mlha trhá a něco vidíme, byť zataženo už zůstane až do večera. Čeká nás ikona Západných Tater, špičatý Ostrý Roháč (2087m), který si nadmíru užíváme, je to hravé popolezanie a vrchol už je zcela bez mlhy, takže se i celkem kocháme. Ještě několik míst s lehkým mrazením v břiše, sestup do Jamnického sedla a nejtěžší část hřebene je za námi. V zadumaném temném počasí funíme na poslední vrchol dne, Volovec (2063m), ze kterého je celá naše trasa jako na dlani. Zbývá jen sestup a najít místo na spaní, které se jeví krásné přímo v Sedle pod Deravou, ovšem...
  To bychom nesměli vidět medvěda. Původně jsme obdivovali kamzíka asi tak 20m od nás, bylo mi ovšem po chvíli divné, proč tak upřeně kouká dolů do Vyšné Chocholowské doliny, podíval jsem se tedy taky a bylo jasno. To velké, líně kráčející hnědé tělo tam dole, to nebude kamzík. Zajímavý a zvláštní pocit to byl. Přesto, že byl nějakých 500m vzdušnou čarou daleko a 250 výškových metrů pod námi, šel z něj respekt. On je tu doma, my ne. Co naplat, raději jsme šli po hřebeni ještě kousek dál, co kdyby se mu zachtělo na Slovensko, šel by jistě sedlem. My se však posunuli notný kus nad něj a na malém ostrohu našli královské místo a když už jsme minulou noc pojmenovali, máme jasno i dnes - uléháme v „Medvědím bivaku.”


Přidáno: 20.12.2017 --- Fotky: B., Lenka

© 2017 PlzDi