Třetí den je naprosto nádherně, třetí den je venku arktická kosa a třetí den bychom se tudíž chystali na pořádnou túru, leč... Prsty
nejstaršího z nás vypadají děsivě. To, o čem jsme si předchozího večera svorně mysleli, že se přes noc spraví, se rozrostlo do obludných rozměrů. Zkrátka a dobře, Gianni má prsty jeden velký puchýř a je jasné,
že pokud už to náhodou pořádný průser není teď, může to být pořádný průser bez náležité péče. Inu, včerejší hrubě mrazivá procházka si vybrala daň u toho, u koho bychom to čekali nejméně. Záhy se vyráží za
zdravotníkem přítomným na chatě, který zhrozen vyřkne jedinou rozumnou věc, a to odeslání omrzlého na pohotovost v Zakopane. A tak zatímco je největší horal z nás odvezen rychlou do nevábné polské civilizace,
my poněkud rozpačitě řešíme, co teď. Na nějaké velké podniky pochopitelně vůbec není nálada, nehledě na to, že i tak by na cokoliv většího bylo příliš pozdě. Přesto se shodneme, že zůstat na chatě a nedělat nic
by bylo zvláštní a vyrážíme alespoň na menší procházku k Czarnemu Stawu pod Rysami, menšímu a o 250m výše položenému sousedu Morskieho Oka.
Vše kolem nás je čirou esencí krásné paní Zimy, Czarny Staw je bělostnou
plání pod mohutnými stěnami okolních štítů... Přejdeme ho a míříme dál po výstupové trase na Rysy, zkusit získat alespoň trochu nadhledu. Brejkr a dvě Lenky však brzo otáčí zpět, vyčkat na chatu příchod nemocného;
my zbylí pokračujeme výš a výš, neboť se nám zkrátka ještě nechce otáčet. Cesta vzhůru je zřejmá a nepříliš těžká, počasí ideální. Čím výš však jsme, tím méně chuti mají Mc a Béďa stoupat (Siltarell je kdesi
hluboko pod námi), mně však přibývající výška tradičně vlévá krev do žil a k návratu se musím více než nutit. Rozum však velí jasně, na výstup až na vrchol Rysů je stejně pozdě a jít sám by bylo bez debaty o hubu,
takže začátek vrcholového žlabu ve výšce kolem 2100m mi musí stačit. Výhled je i tak krásný a při vědomí toho, že jeden z nás je kdesi dole s prsty na maděru, přichází čistý vděk za možnost být tady nahoře v
království sněhu a mrazu. Vrchol neuteče! Oba moji souputníci jsou uklidněni, že se už opravdu vracím, a společně sestupujeme za mého neustálého hypnotizování východní stěny vrcholku nad naší chatou.
Na podvečer vcházíme do chaty a potkáváme se s Giannim, jenž má prsty zafačované stylem „nepovedená mumie” a vypráví nám zážitky z útrob polského zdravotnictví.
To v nás vyvolá takovu aktivitu, že nakonec mu obě ruce raději převážeme, aby se na to dalo dívat. A trochu i popíjíme, vše snad bude dobré... Jen ten vrchol nad námi, vryl se mi pod víčka! Chci využít následující
poslední dopoledne v horách, takže tak dlouho do ostatních hučím, že vstanu už za tmy a jdu tam třeba sám, až se zdá, že se většina připojí. Tak tedy ráno!
Přidáno: 16.4.2017 --- Fotky: B.
© 2017 PlzDi