Jeskynní spaní bylo výživné. Nebylo kam spěchat, protože už při prvním ranním probuzení na nás zvenku zírala jen neprodyšná mlha a čerstvá sněhová pokrývka. Já spal neuvěřitelných 14 hodin, ale po předchozím dni a noci se nebylo čemu divit. Váleli jsme se líně s vědomím toho, že jednak v tomto počasí nemá smysl vyrážet, a jednak že máme časovou rezervu. Když už jsme byli přeležení, vyrazili jsme v mlze a vichru alespoň na nedaleký vrchol Hlúpy (2061m), abychom se trochu protáhli, načež jsme pokračovali v lenošivém obývání jeskyně. Po třinácté hodině se mlha začínala trhat, jasná okna byla čím dál častější, až jsme se ve dvě hodiny rozhoupali a opustili naše útočiště. Chvílemi bylo něco vidět, ale většinu času byla mlha. Na Vyšném Kopském sedle jsme se na chvíli napojili na červenou značku a po ní sestoupili na Široké sedlo (1826m), odkud jsme se chtěli opět odpojit do zakázané zóny. Trochu byla nervozita, aby nás někdo nevychytal, ale lidí chodilo díky počasí málo, takže jsme nabrali o kus níž vodu a vyrazili s lehkým mrazením vzhůru do mlhy. Ono mrazení mělo jednoduché důvody - vyráželi jsme v půl čtvrté odpoledne nahoru do neznáma do mlhy, bez stanu a s nejistým počasím... Předpověď sice byla dobrá, ale v horách ji není radno přeceňovat. Ale prostě jsme šli. A dobře udělali. Tu a tam se ukazovala stará turistická značka (zrušená v roce 1978), cesta byla zřejmá a my si se zatajeným dechem plnili svůj sen - stoupáme na Ždiarskú Vidlu, jednu ze dvou naprostých ikon Belianských Tater! Když se k tomu přidalo postupné zlepšení počasí včetně slunečních paprsků, které ozářily celý hřeben, jenž jsme za poslední dva dny prošli, neměli jsme zkrátka slov. Nádhera. Vrcholu jsme dosahovali ve slunečním svitu a za hluboké pokorné úcty a radosti. Sice se nakonec nevyjasnilo úplně, jak jsme si už v jednu chvíli mysleli, ale i tak nás druhý nejvyšší vrchol Belianek přivítal parádně. Teď už šlo jen o to, najít opět spací místo. Původně jsem uvažoval přímo o vrcholu, ale za daných podmínek by to nebylo ono, nebyli bychom nijak chráněni před větrem vanoucím z východu. A tak jsem šel hledat na západní stranu hory, kde jeden plácek jako by na nás čekal. Sice jsme byli poněkud rozechvělí, poněvadž několik decimetrů od našich nohou mizel svah ostrým zlomem kamsi do hlubiny vyplněné mlhou, ale bezpečné místo v závětří jsme měli a to bylo hlavní. Plnil se mi jeden z tajných snů, spánek jen těsně pod vrcholem, v bivaku, který jsme už teď považovali za neuvěřitelný. A to mělo to nejneuvěřitelnější ještě teprve přijít...


Přidáno: 10.12.2018 --- Fotky: B., Lenka

© 2018 PlzDi