Ždiarska Vidla, 2142m
      zpět

   Naše místo na spaní vyžadovalo určitou koncentraci i při spánku - každá nutná změna polohy znamenala, že člověka podvědomí vzbudilo, aby se převalil poněkud kontrolovaně, ujistil se, že má nohy stále zapřené o kameny a hlavu hezky v bezpečí u skály. Při jednom takovém šustění spacáků se od Lenky ozvalo jen dlouhé nevěřícné aaach. Tušil jsem, co asi vyvolalo její reakci, ale přesto mě vykouknutí ze spacáku naprosto odrovnalo. Ticho a mír, obloha plná hvězd a svit měsíce, v jehož stříbrné záři byly nádherně vidět doslova celé Tatry... Neopakovatelný zážitek! Šlo dokonce i rozeznávat jednotlivé štíty, takové bylo světlo. Nevěřícně jsme několik minut zírali na tu krásu. Jen jsem se kvůli mrazu nepřinutil hrabat se do batohu pro foťák, což je trochu škoda. Vylovil jsem jej až ráno, kdy jsme se vzbudili jen několik minut před úsvitem a to, co bylo v noci vidět docela dobře, jsme teď měli před sebou v plné parádě. Vycházející slunce postupně olizovalo štíty, nejprve nesměle jen ty nejvyšší, pak postupně i ty nižší a skrytější, až nakonec převzalo vládu úplně a prostor se zalil neskutečným ranním světlem. Nevydržel jsem sedět ve spacáku, oblékl se a kvapil ten kousek nahoru na vrchol. Stěží ty dojmy popsat! Dokonalé, cítil jsem hluboký vděk. Lenka mezitím začala v našem orlím hnízdě vařit čaj a polévku, snídali jsme fascinovaně s pohledem do moře štítů, skal, sedel, žlabů a dolin... Načež jsme ono vzdušné místo opustili a vydali se na vrchol oba ještě jednou. Výhled ohromující, nemohli jsme ani příliš věřit tomu, co zažíváme.
   Bylo ale načase vydat se dál. Tady už žádná bývalá značka ani pěšina nebyla a nezbylo tedy, než se oddat intuici a cestu si tvořit v rozlehlé travnaté a sněhem pokryté pláni samostatně. Sešli jsme nejdřív trochu zbytečně nízko, ale zakrátko jsme našli správný směr a i zdejší klíčové místo. A bylo takřka okamžitě jasné, že jsme skončili, že z toho kompletní přechod hřebene nebude. Dívali jsme se do zhruba 15m dlouhého žlabu, jenž padal na strmé travnaté plotny, které bychom museli traverzovat - za léta a sucha by s obezřetností šlo žlab zlézt a travnaté stráně přejít, ovšem na sněhu, který na některých místech skály přecházel v led a na travnatých prudkých svazích vytvářel skluzavky, to byl nesmysl. A tak jsme se podívali na vrchol Havrana, tak blízko a zároveň tak daleko, a otočili se k návratu. Věděli jsme, že jsme udělali dobře, takže jsme se ani nemuseli zaobírat nějakou lítostí z toho, že přechod nedokončíme. Vraceli jsme se po stejné cestě v blažené euforii z neskutečné krásy kolem, ze sebe, ze správného rozhodnutí... A počasí jako by bylo odrazem toho všeho, zrodil se nádherný jasný den, sníh na osvícených svazích roztával pod silou slunce a nebe bylo blankytně modré, až oči přecházely. Sestoupili jsme na značku a už tam měli pocit, že přicházíme z jiného světa, zážitky z noci a rána byly natolik silné, že jsme nechápavě civěli na turisty, kteří šli kolem nás a kteří se vyspali někde dole v penzionu, nechali si udělat snídani a vyrazili nahoru až po osmé nebo ještě déle, užít si nedělní výlet do hor. My se naopak vraceli zpět do civilizace, kterou pro nás v tu chvíli představovala značená trasa, rozcestníky a ti lidé, jdoucí jen nalehko s baťůžky...


Přidáno: 15.12.2018 --- Fotky: B., Lenka


© 2018 PlzDi