Prostredný hrot, 2441m
      zpět

   Klasické rodinné Tatry, tentokrát po dvou letech opět v červnu. Vyrážíme na Téryho chatu, neboť její okolí nabízí dostatek štítů k výběru. Ovšem začíná se tradičně večer v Praze v pohostinství Na Staré poště, pivo teče proudem i ve vlaku a spát jdeme až někde za Olomoucí. Tatry nás vítají nádherným jitrem, zatímco my je vítáme obstojnou kocovinou; tak to sice bývá v podstatě vždy, ale zrovna u mě je to ráno průběh nějaký obtížnější. Nezbývá však než stoupat, proto jsme tady. Nedjříve při pozemní lanovce na Hrebienok, po červené značce olíznout Veľkou Studenou dolinu a pak už se spolu se značkou zelenou zanořit do Malé Studené doliny. Ve vhodnou chvíli (no, zbytečně o trochu dříve) však značený chodník opouštíme a stoupáme sutí vstříc klíčovému místu, slabině Stredohrotu, která nám umožní dostat se blíž k vrcholu, jenž je toho času ještě o dobrých 900m výš. Pod jedním z ohromných šutrů necháváme bágly a dál už jdem jen nalehko s jedním baťůžkem pohotovostním. První nesnáz přichází ještě pod oním zásadním místem, když je potřeba překonat nepříjemně ztvrdlé sněhové pole; v hlavě se ozývá hláška z Andrášiho sprievodca - „nevstupujte na letné snehové polia!” - ovšem s opatrností se dostáváme k oné skalní bariéře, načež celkem rozumně přelézáme i tu. Jsme ve stěně Prostredného hrotu! Ještě chvíli je terén těžší, ale pak už se stoupá dobře, alespoň tedy v mezích možností našich alkoholem zmožených těl. V sedle jsme za dvě hodiny a pak už je terén skutečně chodecký až k vrcholu, na kterém jsme po sedmi hodinách od vystoupení z električky ve Smokovci. Počasí přeje, máme rozhled a já jen stěží mohu uvěřit, že jsem na vrcholku, který jsem si snad ani nemyslel že kdy vylezu. Dopřáváme si dlouhý odpočinek, s Lenkou si dokonce i pospíme, a až poté zahajujeme sestup. Dostávám se trochu napřed, takže v sedle neváhám a stoupám ještě na věž naproti v domnění, že se jedná o Veľký Kostol. Samozřejmě za mnou o něco později dorazí i ostatní, a tak máme druhý štít toho dne - sice později zjišťujeme, že Kostol je ještě o notný kus dál, ale Chmúrna veža taky dobrá. Chmúrny je však trochu i sestup, konečně po letech využíváme lano, které sebou Gianni vždy obětavě nosí... To se nakonec po hodině sestupu hodí i dole, kdy by bez něj bylo ono klíčové místo více než nepříjemné. Ještě sejít bezpečně sněhové pole a pak si teprv znaveně oddychujeme, že nás hora pustila ze svých pařátů. Konec túry to však není, ještě je třeba sejít na značku a po ní vystoupat 400m výškových k chatě, kam dorážíme v mlze po téměř 15h na nohou... Výživné!

Přidáno: 4.2.2021 --- Fotky: B., Lenka


© 2021 PlzDi