Po roce zase sám do podzimních Tater. Vlak skýtá typický podraz, místo v lůžkovém či lehátkovém voze už není k mání, takže jsem nucen volit jízdu vsedě ve velkoprostorovém voze, což znamená snést kecající lidi a hrající mobily, loudaly trousící se celou noc na záchod, cyklicky plačící dítě a podobně. Spím nebo spíš klimbám po desetiminutovkách, které ve výsledku dají s bídou 2h spánku dohromady. Inu, vše jak má být, na túru v Tatrách se po noční cestě vlakem vyráží vždy buď s minimem spánku nebo s kocovinou. Anebo s obojím. V Tatranské Lomnici nejsem kvůli zpoždění vlaku právě tak brzo, jak bych si přál, už je světlo, proto nasazuji od začátku rychlé tempo, abych měl úvodních 800m výškových po sjezdovce co nejrychleji za sebou. Za dvě hodiny funím na Skalnatém plese, uf, nepřepískl jsem to? Ale touhle dobou už jsem původně chtěl být někde u Svišťovky... Sjezdovku měním za kamenný chodník Tatranské magistrály a vzhůru tedy ke Svišťovce, u které bude potřeba odbočit do neznámého, neznačeného terénu.
  V místě odbočky kapituluji - nie som tuná na pretekoch, do frasa! Rozkládám si snídani, oddychuji, bohatě pojím, na další část cesty už to chce jít odpočatý a s rozvahou. Mírně mě znervózňují mraky, které začaly šmejdit nahoře kolem mého štítu, ale předpověď uplně neotřesitelné azuro nehlásala a tak to snad bude dobré, razantní změna počasí nehrozí. Ještě müsli tyčinku, hlt vody a jdu. Hřebínek od Svišťovky je snadný, místy s náznaky pěšiny, avšak stoupá neustále a mně se i přes důkladný odpočinek nejde zrovna lehce. Noční polospánek a tři hodiny nekompromisního ranního tempa si vybírají svou daň. Začínají ovšem výhledy, zejména Belianské Tatry mě dostanou, když se vyloupnou za hřebenem, ostatně ty mě dostanou vždycky. Krása. Přiloudá se pár kamzíků, nikterak jim má přítomnost nevadí, prohodíme pár slov a stoupám dál. Klíčové místo výstupu se blíží pořád tak nějak zvolna, až jsem najednou přímo pod ním a zbývá jen do něj nastoupit. Pár kroků, jde to, pár kroků výš a - nejde to. Hergot! Sundavám batoh a dávám do něj foťák, aby se mi nemotal u těla, ale nejde to stejně; jsem nějak blbě, ukázkové zaprásknutí. Klid mě neopouští, ale červíček hlodá - jseš tu, blbče, sám... Tak pěkně opatrně pár kroků dolů, tady ty spáry vpravo by mohly pustit - a hle, najednou jsem z toho venku celkem lehko! Ovšem měl jsem trochu sevřeno, ne že ne. Opět se potvrdilo, že spěchat v takových místech se nevyplácí a rvát to vůlí nahoru taky ne, jen si to pěkně v klidu promyslet a pak teprve jít dál. No, uf. Tím jsou ovšem potíže u konce a byť je to ještě hodně do kopce a přidávají se sněhová pole, ve stínu umrzlá, ve kterých se nestoupá dvakrát dobře, postup vzhůru už je plynulý a počasí se nezhoršuje, takže hurá.
  Malý Kežmarský štít (2513m) mě vítá v půl jedné, tedy po 5,5h a 1700m stoupání od vlaku, rychlostní rekord jsem asi netrhnul, ale což. Výhledy skvostné! Odměna je dávkována postupně a její hlavní díl přichází na samém vrcholu Kežmaráku, nádhera. Kolik let já po něm prahnul... A teď jsem tu, počasí snů, je mi dobře, sestupová trasa přede mnou už není tak těžká, zkrátka samá pozitiva. Koukám dolů, v severních dolinách je po silném sněžení z konce září stále dost sněhu, koukám do dáli, vidět jsou mimo jiné i daleké Beskydy a spousta dalších horizontů, prostě všechno to, proč jsem tady, se ukazuje v plné parádě. Luxus!
  Nejde tu však být celý den a tak se zhruba po hodině pakuji dolů; nejdříve opět sněhovými poli, hlavně opatrně, pak už o něco snadněji hřebínkem dolů k Huncovskému štítu (2352m), na který si samozřejmě taky odskočím, a pak už je to jen dlouhý sestup šutrovitou sutí dolů na Skalnaté. Těsně před dosažením cesty přestávám zvládat koncentraci, po tisíci a jednom pohybu ve viklavé suti už nemůžu, tělo na vteřinu vypne a padám. Je to jen pár oděrek, ale vykřičník se zase rozsvítí - všechny ty poučky o tom, že velká část nehod se děje těsně před dosažením chaty, cesty nebo jiného bezpečného místa, jsou evidentně založené na zkušenostech mnoha lidí přede mnou. Ale dost už! Jsem u Skalnatého plesa, na značené trase, chata čeká. Útulno, polévka a tři piva jsou balzámem po prožité námaze. Venku se mezitím snese tichý horský soumrak, mírný větřík zbaví štíty odpoledních mraků, a když sestupuji dolů zas po té nekonečné sjezdovce, unavený až hanba, ale šťastný jako trám, loučí se se mnou tatranská silueta pod myriádami hvězd...

Přidáno: 13.8.2023 --- Fotky: B.

© 2023 PlzDi