Na tradiční říjnový jednodenní výpad do Tater povedlo se tentokrát vyrazit s Pichem, bo když nám nevyšly koncem léta ty čtyřtisícové Alpy, chtělo to alespoň malou náplast. Veľký Mengus jsem chtěl dlouho, nebylo tedy co řešit. Tradiční jízda vlakem přes noc, celou dobu včas, až za Liptovským Mikulášem stojíme nepochopitelně půl hodiny v polích. Tím pádem ujíždí první zubačka ze Štrby vzhůru, ale ono to zase tak moc nevadí, půjdeme při čelovkách o hodinu kratší dobu. Na Štrbském plese pusto, jen pár lidí se motá kamsi, naším směrem nejde nikdo. Měsíc svítí jako blázen a nejít lesem, ani by čelovek nebylo potřeba, nicméně v přítmí pod stromy se hodí. Na letní cestě k Popradskému plesu je zandaváme do báglu, neboť už je vidět hezky a podzimní Tatry nás vítají svými rozličnými barvami. Já jsem dojat, poněvadž jsem v těchto místech nebyl 5 let, kdežto Pich tu nebyl nikdy, tak je mu to jedno. Cesta ubíhá pěkně, přiloudá se slunce, žádný medvěd v dohledu, jen naše funění se trochu nese tichem Mengusovské doliny. Ladnost všude vůkol. Dosáhneme Hincova plesa, pustíme před sebe nějaké čtyři nabušence a pak už tomu kolohnátovi, který se uvolil být tu dneska se mnou, jen oznamuju, že odteď jsme tu načerno, neboť opouštíme značenou trasu. Taky se mu snažím ukázat, kudy že to na ten štít vede cesta, ale nějak ji nevidí, či co. Tak tedy vzhůru.
   Traverzujem travnato-šutrovitý svah, jdeme zbytečně vysoko, občas to klouže a ozývá se první brblání. S tím jsem ovšem počítal, bez toho by to nešlo! Pich je člověk dobrého srdce, leč někdy mírně vznětlivé povahy. Ta se projeví o kus výše, když se ukazuje, že bude potřeba poprvé použít k výstupu i ruce. Snažím se situaci zklidnit chlácholením ve smyslu „podívej, to jsou v podstatě jenom takový velký schody, brnkačka”, ale když za sebou slyším cosi jako „jasnětyvole schody, tak určitě, já ale kurwadohajzlu nejsem žádnej lezec ty hovado”, seznám, že mé chlácholení moc nepomáhá. Ovšem suneme se vzhůru neotřesitelně, na lávce to jde hladce a když dojdeme ke klíčovému místu, pustíme nejdříve dolů ony nabušence, kteří již z vrcholu sestupují, abychom po chvíli zjistili, že to klíčové místo by šlo dát i s jednou rukou zlomenou a druhou vrtající se v nose. No jasně, přeháním, ale legendy, které o tom místě kolují, jsou dle mého skutečně poněkud přitažené za vlasy. O něco výš bylo pár míst už trochu víc kousavých a chtělo si je v klidu promyslet, o těch už se ale nikde nepíše... Nicméně vrchol nás vítá v 10:30 zcela v pohodě. Počasí snů, rozhled jak cyp! Déle než hodinu se rozvalujeme, i přes druhou půlku října je to i v této výšce stále na tričko, takže kochačka a klídek jak má být. Výhled je nejen na Tatry Vysoké, ale i ty Západné a Belianské, super je to. Napadá mě cosi o kontrastu pohledů, protože se dívám na spoustu míst, kde jsem byl a mám z nich vzpomínky, kdežto Pich je tu poprvé a dívá se na to zřejmě úplně jinak, jistě bez sentimentu, narozdíl ode mě. Nic ale netrvá věčně, takže vzhůru dolů.
  Překonáme nepříjemné kousky, Pich občas kleje, ale pod vousy člověk tuší úsměv. Sejdeme v pohodě až k plesu, načež mně to nedá a opouštím svého parťáka, abych si odskočil ještě na Východný Mengusovský štít (2410m). Nu, odskočil - odskok trvá přes dvě hodiny, je to dalších skoro 400m nahoru a dolů a po sestupu zpět k plesu už mám celkem dost. Pich si mezitím vyjde do Kôprovského sedla a sleduje mě, všeobecně nám vše klape. Jen koupel v plese nakonec zavrhujeme a díky okolním výletníkům nevychází ani opláchnutí v potoce cestou dolů. Inu, holt jindy. Dojdeme slavně na Popradské pleso, kde by mělo začít obžerství, jenže do mě se vejde jen polévka a pak už mi stačí pivo, takže jídelní hody zachraňuje Pichus, který ale pro změnu abstinuje. Po několika hodinách hodokvasu zbývá dojít potmě asfaltkou na zastávku električky, což skoro nestíháme, takže se po takovém dni musíme donutit ještě běžet, nu a pak zubačkou na Štrbu a domů. Byl to super den a snad jsem Picha neodradil!


Přidáno: 2.1.2025 --- Fotky: B.

© 2025 PlzDi